Blog dosud nebyl aktivován. Jako potvrzení Vám byl odeslán e-mail, obsahující aktivační klíč. Pokud jste vlastníkem tohoto blogu a nedostali jste aktivační e-mail, nebo jste jej omylem smazali, přihlaste se prosím a nechte si jej poslat znovu.

Květen 2010

Elča a Justin

21. května 2010 v 19:06 | jean-grey |  One time 1
Začalo to jednou na vysokej škole tam se taky Elča a Justin poznali právě tam, chodili spolu do stejný třídy. Ale taky ve stejný třídě byli Anča,Martina a Bára tři holky který byli na škole oblíbený jako Justin podle Justina to byli zlý a panovačný holky i když byli rostleskáváčky a Justin kapitán amerického fotbalu a týmu u nich na škole jménem Tygři tak holky nesnášeli Elču spíš jí nemilovali bráli jí různý věci říkali o ní hnusné věci atd, vždycky vyběhla za Justinem s pláčem a Justin se vždycky zeptá když k němu doběhne,, Eli copa se ti stalo??'' a Elča vždycky odpoví,,Zase Anča,Martina,a Bára'' Justin to vždycky vydržel ale holky jí zase něco dělali opět běžela za Justinem do šatny a Justin se ptá,, Eli co se ti stalo??'' A hádej te co Elča odpověděla,,Zase Anča,Martina,a Bára'' A justin povídá,,Ale teďko toho začínám mít ale fakticky dost'' tak okamžitě letěl za Ančou,Martinou a Bárou a řve na ně po cestě,, Dříve jsem to vydržel když Elča za mnou běžela s pláčem do šatny ale tedko opět přiběhla a já jse začal mít toho dost já vám naposled opakuju NECH TE ELČU NAPOKOJI!!!!!!!!!! jinak si vyberu jiné rostleskáváčky'' a oni odpověděli,, Madam si stěžovala my jí nic ale neděláme'' a justin na to,, Jo, tak proč ke mně chodí do šatny každý den ubrečena až k smrti vždycky se jí zeptam co jí je a ona mi řekne zase Anča,Martina,a Bára takže vám dávám na výběr dvě možnosti 1. bud se jí omluvíte za všechno co ste jí udělali a necháte jí na pokoji a nebo 2. se rozlučte s rostleskáváním a já si najdu jiné rostleskáváčky do našeho týmu'' Anča,Martina a Bára si vybrali možnost 1. tak okamžitě šli za Elčou a povídají všichni dohromady,, Ahoj Eli chtěli bysme se ti omluvit za to co jsme ti všechno dělali my to tak nemysleli my ti jenom zaviděli Justina víš tak promiň'' A Elča jim na to odpoví,,omluva přijata já vim že jste to tak nemysleli a že ste mi záviděli''. Tak potom co jim odpustila běžela za Justinem ale ne spláčem ale s radosti do šatny mu poděkovat co pro ní udělal jak jim to vysvětlil že jí záchranil a utěšoval jí když byla na dně. A okamžitě se objali a dali si tolik pus že se to ani nedá z počítat. A tak to šťastně skončilo THE END

Otaku sem!!!

19. května 2010 v 18:02 zapisníček

Otaku sem!!!


Ahojky Otaku!!!!
Jakožto se blíží konec roku a začínají prázdniny tak na Sasi-chan doléhají plány!
A co tentokrát???
Přihláška do cosplay-tymu (opička vylezla).
Ze začátku to byl Jirka kdo to navrh a nakonec nás přemluvil.
Problém bylo by nás dosti ale dvojčata nemají čas a navíc pořád někam jedou.
Sestra je ráda že budou prázdniny a ona pojede na chatu.(tsse mě se chce zbavit!)
No nic přejdu k věci.Stejně ten článek nikdo nečte takže
Začalo by se na týden v červenci kdo má zájem napsat na tyto adresy:
                                                                      Dance
jane-sasi@seznam.cz                                                   
Do předmětu Přihláška do Cosplay!!!!

Bydlíme kousíček ( opravdu) malej kus od Plzně takže otaku z Plzně a nejvíc 15km od ní(Plzně)

Do přihlášky dejte: foto ( kdyby nebylo tak popis)
                              Věk
                             kontakt(web,stránky,ICQ)
                              Koho cosplay (jen Naruto!!!)
              
              
Sakura-já Sasi-chan
                Hinata- Jane-sasi
              
Kiba - opičák

pepík

17. května 2010 v 16:27 | jean-grey |  Ftipy
Před diktátem pan učitel povídá:"Doufám, Pepíčku, že tě neuvidím opisovat!""Taky doufám, pane učiteli!" Pepicek se pta babicky: babi, ty tvoje bryle zvetsuji? Ano. Tak si je prosimte nasad, a ukroj mi kousek dortu. Jde pepicek ke zmrzlinarne, a zmrzlinarka se ho pta, jaka to bude pepicku a pepicek odpovi to je jedno ona mi stejne spadne. Ve škole: "Pepíčku, kdo ti pomáhal s domácím úkolem?" "Nikdo, paní učitelko." "Pepíčku, nelži! Kdo ti pomáhal s domácím úkolem?" "Tatínek." "Tak mu vyřiď, že Wolker byl Jiří a ne Johnnie." Pepicku cely zivot vyrustas v manzelskem trojuhelniku a ted propadnes z geometrie. "Pepíčku, kolik druhů opic znáš?""Ani jeden, paní učitelko, já jsem abstinent!" Pani ucitelka vysvetluje zakum co je to veta jednoducha a co je veta slozena: Kdyz reknu Dvere jsou otevrene. Tak je to co? Prihlasi se Anicka a rika: Veta jednoducha. Ano spravne! A co kdyz reknu: Dvere a okna jsou otevrene. Tak je to co, Pepicku? Prosim pak je to pruvan! Pepíček: "Tati, a vždycky ti ta předpověď počasí vyjde ?"Tatínek: "Předpověď vždycky, ale datum někdy nesouhlasí." Přijde učitel do třídy a řekne: Tak děti tato místnost má 15m2, sluníčko sem svítí pod úhlem 20 stupňů, kolik mi je let? Udivené děti otevřou pusu dokořán a neví. Přihlásí se Pepíček a řekne: 48 let Na to učitel řekne: Jak jsi na to přišel Pepíčku? Pepíček odpoví: Já mám doma bratrance, kterému je 24 let a táta říká ze je napůl debil... Maminka říká Pepíčkovi:"Pepíčku,zlatíčko,skoč se podívatk řezníkovi,jestli má telecí nožičky!"Pepíček je za chvíli zpět a říká: " Mami onoto nešlo poznat,měl moc dlouhé kalhoty!"

Malíř pokojů a jeho syn

17. května 2010 v 16:25 Ftipy
Malíř pokojů a jeho syn
Ve škole mají malovat, a tak se paní učitelka ptá: "No tak nám řekni, Pepíčku, tvůj tatínek je malíř pokojů, jak bys to tady vymaloval?" Pepíček: "No tak tadyhle bych nasral hnědou, sem bych prdnul zelenou a támhle bych mrdnul modrou." "No tak to snad není možné, jak to mluvíš, zavolej mi tatínka do školy," rozčílí se učitelka. Další den povídá otci: "Podívejte se já jsem se vašeho syna ptala, jak by to vymaloval a on mi řekl tohleto!" Tatínek: "Tohleto že vám vážně řekl?" Tatínek se otočí k Pepíčkovi a povídá mu: "Ty čůráku, vždyť by to tady bylo moc tmavý."
Do pusy...
Paní učitelka se ve škole ptá: "Žáci řekněte mi, jaká věc se dává do pusy?" Janička: "Prosím, chleba s máslem." Michal: "Čokoláda." Péťa: "Bonbony." Pepíček: "Světlo." Paní učitelka se diví: "Jak jsi na to přišel?" Pepíček: "Včera jsem slyšel maminku, jak povídá tatínkovi, aby zhasnul světlo a dal jí ho do pusy..."
Černé koule
Přijde paní učitelka s nabídkou pro děti, že každý pátek da záludnou otázku a když ji někdo správně zodpoví, může si užít o dva dny prodloužený víkend. První pátek se ptá dětí, kolik hvězd je na nebi ... nikdo neví. Druhý týden se ptá, kolik litrů vody je ve všech mořích ... opět nikdo netuší. Až se třetí týden Pepíček nasere a ve čtvrtek večer si připraví dvě kulečníkové koule a nabarví je černou barvou. Druhý den, když chce paní učitelka položit svou otázku, hodí koule na zem a ty se s velkým rámusem rozkutálejí po třídě. Paní učitelka se vztekle otočí na třídu a vykřikne: "Tak kdo je ten vtipálek s černejma koulema???" "Bill Cosby, nashledanou ve středu." odpoví Pepíček
Jablko
Učitelka nakreslila na tabuli jablko a ptá se dětí: Co jsem to nakreslila? Přihlásí se Pepíček: Prdel. Učitelka se rozplakala a vyběhla ze třídy. Za chvíli do učebny vkročí ředitel a křičí: Proč jste učitelku dohnali k slzám? A proč je na tabuli nakreslená ta prdel?
Dovolená
Ve škole se ptá paní učitelka dětí: "Kampak pojedete o prázdninách?" Přihlásí se Anička a povídá: "My doma mluvíme anglicky tak pojedeme do ameriky!" Přihlásí se Honzík a povídá: "My mluvíme doma německy tak pojedeme do německa!" Přihlásí se Pepíček a povídá: "My mluvíme doma sprostě tak pojedeme do prdele!"



pepíček

17. května 2010 v 16:17 Ftipy

Pepíček zazvoní u sousedů. "Paní Svobodová, našel jsem vašeho kanárka!" - "Tohle není kanárek, to je kocour, Pepíčku." - "Já vím, kanárek je uvnitř!"

Přiběhne Pepíček Svoboda domů a ptá se: "Tati, co je to mozek?" - "Dej mi pokoj, já mám v hlavě úplně jiné věci!"


"Pepíčku, pročpak jsi přišel pozdě do školy?" - "Protože jedna paní ztratila tisícikorunu." - "A tys jí pomáhal hledat, viď?" - "Ne!!! Stál jsem na bankovce a čekal, až odejde!"

Maminka k Pepíčku Svobodovi: "Můžeš mi říct, kdo snědl všechny višně z dortu?" - "Já ne." - "Nelži, našla jsem v tvém pokoji pecky." - "Ty nemohou být moje, já jsem ty višně polykal i s peckama!"

Paní učitelka přijde ve škole k lavici malého Svobody a ptá se: "Pepíčku, ty ses pokakal?" - "Ano, ale už ráno!"


Pepíček s Fanouškem šmírují rodiče klíčovou dírkou u ložnice. Pepíček: - Co ty na to Fando? - Že zrovna oni nám budou zakazovat šťourat se v nose!"


Pepíček nese plný ruksak jablek, maminka se ptá: "Odkud je máš?" - "Od souseda." - "A on o tom ví?" - "Jak by ne, vždyť mně honil!"


Paní ¨Svobodová se ptá syna: "Pepíčku, co jsi se dnes naučil ve škole?" - "Jak si zdřímnout s otevřenýma očima!"

Pepíček Kalianků dostane krásné autíčko, maminka mu připomíná: "Co se říká?" - "Nevím!" - "Co říkám tatínkovi, když přinese výplatu?" - "Aha - Neříkej, že to je všechno!"

Ve škole si děti zkouší rýmy. Paní učitelka vyvolá Aničku a zeptá se jí zda vymyslela nějaký rým.
Anička odpoví: Ano paní učitelko Les pes.
Ano, Aničko výborně.
A co ty Pepíčku?
No tak třeba v moři stojí kokrhel má vodu až na kolena.
Ale Pepíčku to se přece nerýmuje!
Tak si paní učitelko počkejte na příliv!!!




ve třídě 1.A.

17. května 2010 v 16:14 | jean-grey |  Ftipy
Paní učitelka se ptá dětí ve třídě,,Milé děti poznáte co je toto za zvířátko??'' A zeptá se pepíčka,,Pepíčku jestli pa víš co je toto za moc krásné zvířátko'' A pepíček paní učitelce odpoví,,To bohužel paní učitelko netušim'' A paní učitelka řekne,, Copa ty nepoznáš slona??'' a pepíček řekne,, Ne!! takhle totiž vypadá můj táta''

o pepíčkovi

17. května 2010 v 16:12 | jean-grey |  Ftipy
Přijde Pepíček domů a říká mamince:Maminko,já už umím počítat do 15.Maminka na to: "Tak ukaž." "Jeden,dva,tři,čtyři,šest,sedm,osm,devět,deset,jedenáct,třináct,čtrnáct a patnáct." "A kde jsi Pepíčku nechal pětku a dvanáctku?" "Pětku jsem dostal do žákovské knížky a dvanáctku jsem vypil za rohem." Pepíček vidí v lese houbu a říká: "Jéé houba, já do ní kopnu." Houba říká: "Jestli do mě nekopneš, splním ti 3 přání." "Tak ať jsem chytrej. Jéé ono funguje. Já se z toho poseru. Káák. Ja kadím, ty vole já jsem debil." "Jéé houba, já do ní kopnu..." Paní učitelka z mateřské školky jde s dětmi na nudistickou pláž (v rámci poznávání okolních vlivů), na pláži se paní učitelka před dětmi vysvlékne a začne se opalovat. Pepíček za ní přijde a začne ji obcházet. Paní učitelka trochu znervózní a zachvilku se pepíček zeptá. "Paní učitelko, co to máte mezi nožičkama?" Paní učitelka na to. "No, Pepíčku, to je kočička, víš?" A Pepíček. "To je ale nějaká divná kočička, vždyť nemá očička!" "No Pepíčku ona je má zavřený, protože spinká." Pepíček zase chvilku obchází a prohlíží si kočičku, a pak řekne. "Já si spíš myslím, že je chcíplá, protože strašně smrdí a vůbec se nehejbá!" Paní učitelka se hrozně rozčílila a řekla: "Jestli toho hned nenecháte, máte po ptákách". Pepíček se přihlásil a zeptal: "A co holky?" Paní učitelka přijde do třídy zavolá si Pepíčka a říká: "Pepíčku ty jsi mi včera lhal. Ty jsi říkal, že tvůj dědeček předevčírem zemřel a já ho dneska viděla v okně." Já jsem vám nelhal paní učitelko, ale tatínek ho tam dal, protože dneska roznáší listonoška důchody." Ve škole se ptá paní učitelka dětí: "Kampak pojedete o prázdninách?" Přihlásí se Anička a povídá: "My doma mluvíme anglicky, tak pojedeme do Ameriky!" Přihlásí se Honzík a povídá: "My mluvíme doma německy, tak pojedeme do Německa!" A přihlásí se Pepíček a povídá: "My mluvíme doma sprostě, tak pojedeme do prdele!" "Maminko, můžu si jít hrát ven?" ptá se Pepíček maminky. "S tou dírou v kalhotách?" "Ne, s Kačenkou ze třetího patra." Přiběhne Pepíček k benzínové pumpě s kanystrem: "Deset litrů benzínu, honem!" "Co je, hoří snad?" "Jo, naše škola. Ale nějak to uhasíná."


Jeden (s)padlý anděl...2

3. května 2010 v 19:36 | jean-grey |  zapisníček
"Tak snad ti to bude na to přespání stačit." Otevřel mi dveře do pokoje, zřejmě pro hosty.
Sám mi podržel dveře a čekal, až vstoupím.
Vešla jsem do té místnosti a moje očekávání byla správná. Přesně jak jsem tušila. Vonělo tu to stejně krásně jako JUstin  a všechno bylo sladěné do modré barvy.
Pohled mi spočinul na posteli, jenž byla už na první pohled měkká a pohodlná.
"Můžu?" zeptala jsem se a přitom hodila okem na onu postel.
"Jasně." Vybídl mě gestem ruky.
Můj obličej se celý rozzářil. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se a skočila do ní. Hlavu jsem zabořila do měkkého polštáře a spokojeně se zachumlala ve voňavé peřině.
Tak dlouho jsem neležela v posteli, tak dlouho jsem neležela v něčí posteli. Už tomu bylo 154 let. Taková doba uplynula ode dne, kdy jsem se poprvé probudila vedle někoho, na měkké matraci a v objetí plném lásky.
Moje hlava se okamžitě zaplnila miliony vzpomínek, které byly místy bolestné.
Ani jsem se nenadála a na tváři jsem ucítila něco mokrého. Přejela jsem po té tekutině prstem a dlaň obsahující tentýž prst položila na srdce.
Pana bože, já brečím! Skutečně brečím!! Jako anděl jsem nikdy nebrečela, dokonce jsem i zapomněla, jaké to je. Bylo to takové…..mokré, ale příjemně chladivé. Jakoby se má horká pokožka celá ochladila pod dotykem jedné jediné slzy.
Jirka to všechno z povzdálí sledoval. Vůbec nevěděl, co se stalo. Zřejmě si myslel, že jsem blázen, ale přitom jsem se jen cítila šťastná.
"Stalo se něco?" ani se nedivím, že jsem mu dělala starosti, protože na mě opravdu nebyl normální pohled.
Slzy mokré od slz jsem si přetřela rukou a s úsměvem se na něj podívala. "Ne, nic. Jen už jsem dlouho necítila teplo domova." Nemusela jsem si to vymýšlet, byla to čistá pravda, akorát to slovo dlouho tam hrálo velmi důležitou roli.
"Ty nemáš rodinu?" promluvil dosti opatrně.
Nad těmito slovy jsem se zamyslela. Vždyť já tu jsem úplně sama, nemám nikoho, kdo by se mnou sdílel radost, smutek nebo lásku.
"Ne." Sklopila jsem hlavu. "Všichni zemřeli."
"Omlouvám se." Přišel až ke mně a posadil se na okraj postele. "Víš, jsme na tom stejně. Když mi bylo osm, rodiče a bratr zemřeli při autonehodě." Věděla jsem to. Ostatně jsem, nebo jsem spíš byla jeho anděl strážný, a právě tohle byl ten důvod, proč jsem ho tak chránila. Měl předurčený stejný osud jako já. Zemřít úplně sám a bez rodiny.
"To je mi líto, opravdu."
"A nejhorší na tom je, že je to celý moje vina. Kdybych ten den neměl průšvih ve škole a oni by tam nemuseli jet, nikdy by se to nestalo."
"Ty za to nemůžeš." Ujistila jsem ho. "Někdy se holt věci vyvinou jinak, než by sis přál."
"Probrečel jsem týdny, měsíce i roky. Ale pak jsem si řekl, že tím ničeho nedosáhnu, tak jsem se prostě rozhodl s tím skoncovat. Od té doby jsem své emoce uzavřel hluboko do sebe, do hlouby své duše. Dokonce jsem se několikrát pokusil o sebevraždu." Nejspíš mu nebylo příjemné o tom mluvit, ani se nedivým. Používal takový skleslý a smutný tón hlasu.
Vlastně, ty jeho sebevraždy jsou důvod, proč jsem teď tady. Důvod, proč jsem ho dvakrát zachránila.
A když jsem viděla, jak a sebe míří pistolí, nemohla jsme ho nechat to udělat, nedokázala jsem to.
"To už nikdy nedělej."
"Co?"
"Už nikdy si nepokoušej vzít život. Slib mi, že se o to už nikdy nepokusíš." Mluvila jsem a napůl šeptala.
"Je to těžší…"
"Ne, je to až moc snadný. Jen největší zbabělci si seberou něco tak cenného, jako je právě život."
"Jdu udělat večeři." Raději uhnul od tématu, zvednul se a pomalým krokem odcházel do kuchyně.

K večeři jsme zasedli kousek po osmé hodině a s chutí se pustili do jídla. Už jsem úplně zapomněla, jak takové lidské jídlo chutná, to víte, nejedla jsem ho HODNĚ dlouho.
"Nejsem moc dobrý kuchař, tak snad to nebude až tak hrozné." Promluvil na mě.
"Blázníš? Je to výtečné. Jsi skvělý hostitel." Nabrala jsem další sousto.
Jirka  se po vyslovení mého názoru začal přímo dusit smíchy.
"Hostitel?" smál se mi.
"Co je na tom k smíchu?" nechápala jsem, čemu se tak neuvěřitelně moc řehtá. Řekla jsem snad něco vtipného?
"Hostitel…" opakoval pořád dokola a stále se smál. "Kolik si říkala, že ti je?" měl takový záchvat smíchu, že to nemohl ani vyslovit.
"17."
"Někdy mi přijde, že mluvíš, jako 150letá ženská." Podíval se na mě s od smíchu uslzenýma očima.
Kdyby jen věděl, jak moc blízko je. Zakroutila jsem nenápadně hlavou.
"Jo, vychovávala mě prababička." Mrkla jsem na něj a zářivě se usmála.
"Tak to pak jo." Obětoval pro mě jeden sexy úšklebek, nad kterým jsem se znovu a znovu začala rozplývat.
Byl tak nádherný. Nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného, dokonce ani andělé nejsou tak krásní jako on.
Já sama jsem si v nebi připadala ošklivá oproti ostatním andělům. Myslím, že vedle něj musím vypadat jako největší chudinka pod sluncem.
"Na co myslíš?" zeptal se mě.
Svou zasněnou hlavu jsem se pokoušela vrátit do reality a aspoň trochu ho vnímat.
"Já?" vyjekla jsem.
"No." Usmál se. "Nad čím přemýšlíš?"
"Jestli náhodou nejsi anděl." Řekla jsem v takovém polobdělém stavu. Hned na to jsem si zacpala pusu a zrudla jak rajče.
"Co?" smál se.
"Nic, to já jen melu nesmysly." Mávla jsme nad tím rukou a nevině se usmála.
"Ty jsi střevo." Zazubil se.
"J-jak to myslíš?" nepochopila jsem zřejmě další z jeho obrazných názvů.
"To neřeš." Zakroutil nad tím hlavou a pokračoval v jídle.
Znovu jsem ho mohla neslyšně obdivovat, ale on mě znovu probudil ze snění.
"Už víš, kam půjdeš oslavit narozky?"
A jo, na to jsem nemyslela, to budu muset něco vymyslet. V dnešní době se hodně chodí na diskotéky, tak bych mohla zkusit třeba to.
"Zatím nevím, ale snad něco vymyslím nebo máš nějaký nápad?" opověděla jsem otázkou.
"No, jestli máš v plánu tu chvíli zůstat, mohl bych tě někam vzít." Nabídl se.
"Nechci tě otravovat."
"Mě neotravuješ." Mrkl na mě. "Půjdeme třeba do kina, nebo na večeři a pak tě představím pár kámošům, co na to říkáš?" byl ta šťastný z toho plánu, což se nedá říct o mě, protože já přímo jásala.
"Jasně, to by bylo fajn." Přikývla jsem. Nadšení mi ale rázem zmizelo z obličeje.
"Co je?" nechápal mou náhlou a ráznou změnu nálady.
"Nemám žádné oblečení." Sklopila jsem hlavu. "Všechno zůstalo doma." Dodala jsem.
"To nebude problém." Ujistil mě. "Jestli chceš, zítra tě vezmu na nákupy."
"Nechci tě otravovat a stejně nemám žádné peníze." Posmutněla jsem.
Pak jsem na své ruce ucítila teplo. Pohlédla jsem na ní, abych zjistila čím to je a spatřila JUstinovo dlaň, jak drží tu mou.
"Myslíš, že kdybys mě otravovala, nabízel bych ti to?"
"Ale i tak, je to divný. Necháš mě u sebe přespat, i když nevíš, co jsem zač a ještě mi nabízíš další pomoc? Co kdyby ses zítra probudil a zjistil si, že jsem zmizela i s tvými nejdražšími věcmi?" Ano, zlobila jsem se. Vždyť byl tak milý a hodný, až to bylo nezdravý. "Jsi až moc hodný, jednou se ti to vymstí." Snažila jsem se ho trochu povzbudit ke zlosti, aby toho, že je hodný pak nelitoval.
"Možná se mi to jednou vrátí ve zlém, ale stejně nemůžu dopustit, aby někdo, kdo prožil stejné utrpení jako já, přišel o štěstí. Vím jak to bolí. A ještě hůř, když jsi tak křehká holka." Mou dlaň stisknul pevně do té své a příjemně se na mě usmál.
"Jsi blázen." Prohlásila jsem a znovu se pustila do jídla.


"Jirko!" volala jsem na něj, hledala jsem ho snad všude. Chtěla jsem ho poprosit, jestli nepůjčil triky na spaní, poněvadž nemám žádné pyžamo. Zjistila jsem to až tehdy, když jsem vylezla ze sprchy a chtěla se do něj obléct. Bohužel jsem si musela vystačit s ručníkem, který jsem si ovázala kolem těla, aby zakryl to nejpodstatnější. Ano, tím chci říct, že po baráku cizího kluka běhám jen v do půlky stehen sahajícím ručníku.
"Jo?" konečně se ozval a následně vylezl ze svého pokoje.
"Nemohl bys mi prosím půjčit něco na spaní?" prosebně jsem se na něj podívala.
Vypadal dost zaraženě. Díval se na mě jako kdyby spatřil anděla.(jaká ironie)
"Děje se něco?" usmála jsem se na něj.
Trochu zatřepal hlavou a pak se probral z toho polospánku, který tu zemně předváděl.
"Promiň, říkala si něco?" přeměřil si mě očima od hlavy až k patě.
Cítila jsem, jak se mi na tvářích začínají dělat pěkné ruměnce. Tak jako, stojím tu v ručníku a kluk, který je tak neodolatelně krásný a sexy si mě prohlíží zaujatým pohledem.
"Jestli bys mi nemohl půjčit něco na spaní." Zopakovala jsem svou předchozí otázku celá rudá.
"Jasně, pojď se mnou."
Následovala jsem ho až do jeho pokoje. Ve dveřích jsem se zastavila a pozorovala, jak se přehrabuje ve skřínce.
"Nepůjdeš dál?"
"Jo, jasně." Usmála jsem se a vešla dovnitř.
"Já vím, nic moc, ale je tu útulno." Podrbal se na hlavě.
"Ne, máš to tu pěkný." Zazubila jsem se.
"Tady máš, je to nejmenší triko, které mám, tak snad ti bude aspoň trochu dobře." Podával mi černé tričko s krátkým rukávem.
"Děkuju, nevím, jestli by na mě byl takhle hodný někdo cizí." Pohled který jsem na něj mířila byl takový vážný, takový děkovný a upřímný.
"Co ty víš, třeba jsem nějaký násilník, který si hraje na hodného kluka, ale až usneš, přijde k tobě do pokoje a brutálně tě znásilní." Ušklíbl se.
"Bude to znásilnění, když se nebudu bránit?"
Oči na mě doslova vyvalil.
"Ježiš promiň, nevím, co říkám." Znovu jsem se chytla za pusu.
"V pohodě." Poplácal mě po rameni
Pak už jsem raději nic neříkala a šla se do pokoje převléknout.


"Dobré ráno." Budil mě krásný hluboký sametový hlas.
Oči jsem pomalu otevřela. "Dobré." Usoudila jsem hned po spatření té krásy.
Pak jsem ale ucítila příjemnou vůni míchaných vajíček.
Opatrně jsem se posadila, abych se podívala na tu dobrotu, kterou zřejmě připravil Sasuke.
"To je pro mě?" divila jsem se.
On nic neříkal, jen se sladce usmál a následovně i přikývnul.
"A…co to?" nechápala jsem proč se kvůli mně vůbec takhle obtěžuje.
"Máš přece ty narozeniny. Takže všechno nejlepší." Dal mi menší pusu na tvář.
Okamžitě jsem ztuhla. Oči jsem valila jak sudy s pivem a tváře mi rudly do nepopsatelně červené barvy.
"D-děkuju." Vykoktala jsem.
Po té lahodné snídani jsem se oblékla a upravila, abych vypadala aspoň trochu k světu. Potom mě Sasuke odvezl do města, kde jsme nakoupili nějaké to oblečení na dnešní večer, ale i na každodenní nošení.
No, spíš já nakupovala a Sasuke se nudil. Pak jsme se zastavili na obědě v čínské restauraci, kde jsme spořádala pěkný kus kuřete s rýží.
Ještě chvíli jsme se toulali po městě, ale pak jsme nasedli do auta a odjeli k Sasukemu domů.

"Dopr..!!" chytla jsem se za palec, protože jsem si ho málem urazila o koš na prádlo.
"Děje se něco?" ozval se Sasuke za dveřmi od koupelny.
"Ne, všechno v pohodě." Uklidnila jsem ho.
"Dobře, tak až budeš oblečená, vyrazíme, máme rezervaci na osmou."
"Jasně." Odpověděla jsem a dál se rvala do těch těsných šatů. "Já se do nich snad nedostanu!" zanadávala jsem a ještě nějakou dobu trvalo, než jsem je oblékla a nakonec i zapnula.
Byly červené, dlouhé asi tak nad kolena. Měli taková blýskavá zlatá ramínka (samozřejmě to nebylo zlato) a stejně zbarvený pásek pod prsy. Obutá v černých lodičkách jsem vyšla z koupelny a cupitala si to až do obýváku, kde seděl netrpělivý Sasuke.
Opatrně jsem sešla poslední schod, než jsem podpatkem cvakla o podlahu, která trochu zaduněla.
Sasuke se jako na povel otočil. Zůstal stát jako opařený.
"Blbý?" typovala jsem důvod jeho reakce.
Prudce zavrtěl hlavou. "Vypadáš úžasně."
"Moc se v tom necítím, raději bych na sobě měla něco volnějšího." Ukázala jsem zuby.
"Ne, takhle je to skvělý." Nabídl mi rámě, do kterého jsem se z úsměvem zavěsila a společně s ním vyšla z domu do auta.
Do restaurace jsme dorazili během dvaceti minut a ani jsem se nenadála, měla jsem dojedeno. Sasuke koupil drahé víno, takže jsme ještě chvíli popíjeli.
"Tak co?" promluvil.
"Co?" usmála jsem se, čekajíc na upřesnění otázky.
"Líbí se ti tady?"
"Blázníš? Je to tu úžasný!" celá jsem zářila. Ještě nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal.
"To jsem rád." Lokl si vína. "Nepůjdeme už?"
"A kam?"
"No, to je překvapení." Ušklíbl se.
"Ty opravdu nejsi normální."
"A to proč?"
"Znáš mě jen jeden den a už jsi schopný za mě utratit tolik peněz." Kroutila jsem nad tím hlavou.
"Máš narozeniny." Pokrčil rameny.
To snad není možný, jak může být někdo tak krásný a přitom tak hodný? Není on bůh?
No nic. Prostě zaplatil a jelo se na to pro mě doposud utajované místo. Nejeli jsme dlouho a Sasuke zaparkoval na parkovišti. Jakmile zastavil, vystoupil a šel mi otevřít dveře.
"Kde to jsme?" Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nepoznávala jsem to tu. Přímo před námi stálo velké stavení, které se spíš než barákem dalo nazvat vilou.
"Tohle je bejvák mýho kámoše, bude se ti určitě líbit." Usmál se, vzal mě kolem ramen a šel se mnou směrem k tomu domu.
"On je tam?"
"Nejspíš jo. Víš, chtěl bych tě představit." Mrkl na mě.
"Na seznamování moc nejsem."
"To vůbec nevadí, on je dost přátelský." Jeho uklidňující hlas mě přesvědčil, takže jsem vyšla schody, které vedly k hlavnímu vchodu a čekala, až nám někdo otevře.
"Čau." Vykřikl nějaký blonďatý kluk, předpokládám, že jeho kámoš, jakmile otevřel dveře.
"Zdar." Odvětil mu Jirka.
Pak se ten kluk podíval na mě a zářivě se usmál. "Ty budeš nejspíš Sakura, že?" promluvil na mě.
Trochu jsem sebou cukla. "Jo." Přikývla jsem.
"Těší mě, já jsem Naruto."
Chtěla jsem mu podat ruku, ale on byl rychlejší a rovnou mě objal.
"Nepozveš nás dál?" přešel rovnou k věci JUstin.
"Jasně." Otevřel dveře dokořán a my vstoupili.
Všude byla tma, ale najednou se všechno rozsvítilo a skupinka pro mě cizích lidí zakřičela "Překvapení!" Pěkně jsem se lekla. Dokonce jsme trošku nadskočila.
Tohle všechno pro mě přichystal Justin? To on to zařídil?
Otočila jsem se na něj, abych se ujistila, že ten povyk patří mě. Z jeho smějícího se výrazu jsem pochopila, že tohle všechno je opravdu jen a jen kvůli mně.
"Všechno nejlepší." Gratulovala mi nějaká černovláska. Vůbec netuším, kdo to je, ale vypadá velmi sympaticky.
"Jo, málem bych zapomněla. Já jsem Jane." Znovu se na mě usmála.
"Eli." Oplatila jsem úsměv, ale trochu plašší než ona.
Takhle jsem se seznamovala úplně se všema, kteří tam byli, to je asi 30 lidí. Úplně všechny jsem si nezapamatovala, ale nějaká jména mi v té mé skromné paměti přece jen zůstala.
Všichni byli strašně milí a hodní. Každý se semnou alespoň chvíli bavil nebo tancoval. Byla to fakt zábava, opravdu jsem se po těch 154 letech pořádně bavila. To víte, jako anděl toho moc nenablbnu. Pořád jen hlídám svého svěřence, v mém případě Sasukeho.
"Nevím, jestli tě mám obejmout nebo přizabít." Přisedla jsem si k Sasukemu, páč jsem začínala pociťovat únavu i přesto, že byla teprve jedna hodina ráno. Tak není se čemu divit. Na tohle ponocování nejsem zvyklá.
"Jsem rád, že se ti to líbí." Ušklíbl se.
"Ale jsem trochu unavená." Hlasitě jsem zívla, čímž jsem ho rozesmála.
"Chceš jet domů?"
"Za chvilku." Nalila jsem si něco malýho (tvrdýho) k pití. Celý obsah sklenky jsem vypila na ex.
"Hele, měla by ses krotit, nepočítej s tím, že tě potom budu tahat do schodů." Mírně do mě ťuknul pěstí.
"Neboj, to zvládnu sama." Plácla jsem ho po rameni. Počkat, řekl do schodů? "Copak tu spíme?"
"No a co sis myslela, že pojedeme stopem?" znovu se rozesmál.
Trochu blbě jsem na něj koukala, poněvadž jsem nepochopila plný význam té věty.
"Ty asi nevíš, co znamená stopem, co?"
S nevinným úsměvem na rtech jsem přikývla a poslechla vysvětlení.
Téměř jsem ho nevnímala. Jen jsem na něj hleděla a vpíjela se do jeho černých, okouzlujících očí. Po chvíli toho mluvení nechal, nejspíš mu došlo, že ho vůbec neposlouchám.
Dívala jsem se na jeho dokonalý bezchybný obličej, zkoumala každý záhyb jeho tváře, každou vrásku, která se objeví při jeho přímo svůdném úsměvu. Nemohla jsem přestat. Byli jsme jako dva magnety, který se vzájemně přitahují svými póly.
Netuším, jak se to stalo, ale po chvilkovém přiblížení jsem konečně ochutnala jeho rty. Mým tělem projelo menší elektrické napětí, okamžitě mi naskočila husí kůže a tep se zrychlil.
Pod jeho něžnými polibky se zachvělo celé mé tělo, ale chtíč neustupoval, ba naopak, chtěla jsem ho víc a víc.
Úplně jsem zapomněla, jaké to je, když se někoho dotýkáte, když se svými rty pojíte v jedno. Tohle za těch 154 let čekání stálo. Tenhle pocit byl dokonalý. Nechtěla jsem, aby vyprchal, chtěla jsem, musela ho pociťovat, vnímat napořád, až do smrti.
Bylo to zase něco nového, něco, po čem jsem dlouho toužila, něco, co jsem chtěla. Chtěla jsem to tak moc, tak strašně moc.
Ale on, nejspíš nechtěl nic uspěchat, proto jsem to vzala do svých rukou a sama mu do pusy vnikla jazykem. Hledala jsem ten jeho, musela jsem ho najít.
Nejspíš jsem ho tím dost rozvášnila, jelikož mě povalil na sedačku.
Líbal mě zuřivěji a dravěji než předtím, teď už zapojil i své ruce, kterými mě hladil a přidržoval. Já sama jsem si ho k sobě tiskla jakoby měl během chvilky zmizet a už se neobjevit.
Myslím, že ani nemusím říkat, jak moc mi to bylo příjemné. Každý jeho dotek, každý pohyb ve mně vyvolával vlnu vzrušení a chtíče.
Nemám ponětí jak, ale v jednu chvíli jsem pomyslela na to co dělám, na to, že se téměř neznáme, že když to nezarazím včas, nevím, kam až to zajde. A to by nebylo dobrý. Ne proto, že bych si to třeba nepřála nebo to nechtěla, to naopak ano, ale je tu jisté pravidlo, které říká, že anděl a člověk nikdy nebudou spolu.
"Počkej Sasuke." Naklonila jsem hlavu trochu na stranu, abych přerušila náš ústní kontakt.
Nejdřív nechápal, ale pak se malinko oddálil. "Promiň." Chytnul se za hlavu.
"Neomlouvej se." Zavrtěla jsem hlavou. "Já jen, známe se jen dva dny."
"Nevím jak ty, ale já na lásku na první pohled rozhodně věřím." Usmál se.
"Nic o mě nevíš." Těkala jsem po jeho očích.
"Ty o mě taky ne."
"V tom se pleteš, vím o tobě všechno." Nahodila jsem ten jeho úšklebek.
"Tak v tom případě nevím, v čem je problém."
"V tom, že ty nevíš nic o mě."
"Něco tuším." Znovu mě políbil.
Znovu jsem se zachvěla. Musela jsem odolat, nemohla jsem podlehnout, už jen kvůli němu.
"Tohle nejde." Promluvila jsem okamžiku, kdy se ode mě odpojil.
"Když se chce…" políbil mi krk. "…všechno jde." Dodal.
Je celkem těžké mu vysvětlovat, že je na to brzo, když vám líbá krk.
"Odpusť, ale půjdu si lehnout." Zvedla jsem se.
"Nemám jít s tebou?" nabídl se.
"Ne!" zareagovala jsem rychle a tím u něj vyvolala pochybnosti. "Chci říct…ne. Zvládnu to sama."
"Dobře, pokoj mám naproti."
"Dobrou." Usmála jsem se na něj a pak odešla do pokoje.



Seděla jsem na parapetu a pozorovala noční oblohu. Hvězdy na ní zářili a mě se při pohledu na ně dělalo prostě dobře. Vůbec jsem nemohla usnout.
"Sakuro!" ozval se přísný hlas za mými zády.
Rychle jsem se otočila a spatřila Tsunade.
"Dobrý den." Uklonila jsem se, jako jsem to dělávala tam nahoře.
"Sakuro, nezbláznila ses?!" začala se rozčilovat. "Jak můžeš bydlet právě s ním?!"
"A kam jsem asi měla jít, když jste mě vyhnali pryč?! Navíc, on mě našel." Založila jsem si ruce na prsa.
"A ty si jeho nabídku ráda přijala a dokonce se s ním muchlovala v domě jeho kamaráda, nezbláznila ses? "
"Tak zaprvé, nabídku jsem přijala ze slušnosti a to s tím muchlováním bych tak horce neviděla." Nafoukla jsem tváře.
"Sakuro, víš co se stane, když si anděl něco začne s člověkem." Dávala mi kázání.
"Vím." Posmutněla jsem. "ale já už přece anděl nejsem." Namítla jsem.
"Ale jsi, jen té nejnižší třídy. Nemůžeš ovládat svá křídla, protože jsme ti je prostě zablokovali." Její starost byla opravdu upřímná.
"A jaké to je?" zeptala jsem se trochu nejistě.
"Ta bolest?"
Přikývla jsem.
"Opravdu, opravdu velká."
Nejspíš si říkáte, o čem se to tu bavíme, co? No jednoduše. V nebi existuje taková kniha pravidel ohledně komunikace s lidmi. A právě v této knize stojí pravidlo, které zakazuje jakékoliv větší sbližování se s nimi. A proč? No, jelikož každý anděl má ve své krvi takový roztok, který při vztyku s krví lidskou působí člověku takovou nepřekonatelnou bolest, kterou ovládá ten nejvyšší ze všech andělů, tedy Orochimaru, je to pro anděle vyloučeno.
A já bych Sasukemu nikdy nechtěla způsobit takovou bolest, jako je právě tato.
"A nedají se nějak ta pravidla obejít?" z celého srdce jsem doufala v kladnou odpověď, ale ta se bohužel nedostavila.
"To má na starost náš pán. Dobře víš, že jemu nikdo neporoučí, dělá jen to, co uzná za vhodné."
"Ale co je to pak za život?" zakřičela jsem.
"Ty už si svůj život žila. Sama dobře víš, že každý má právo jen na jeden." Začala pomalu mizet.
"Kam si myslíš, že jdeš! Zůstaň tady! Musíš mi pomoct! Musíš najít nějaké řešení!!!" stále jsem na ní řvala.
"Poslechni a odejdi odsud dokud můžeš." Zaslechla jsem ještě než do dveří vešel (spíš vlítnul) Sasuke.
"Nemůžu ho nechat samotného!!" stála jsem u okna a řvala ven na oblohu. Doufala jsem, že mě někdo z nich uslyší, že vyslechnou mé prosby.
"Stalo se něco?" přiběhl až ke mně a pevně mě objal. "Proč si tak křičela? A koho nesmíš nechat samotného?" na jeho hlase bylo poznat, že se o mě opravdu bojí, ale nechtěla jsem mu přidělávat starosti, takže jsem si něco vymyslela.
"Nejspíš jsem usnula a byla náměsíčná. Muselo se mi zdát něco hrozného." Plakala jsem mu do trika.
"Opravdu ti nic není?"
"Ne, vůbec nic." Ujistila jsem ho. "Nemusíš si dělat starosti." Pokusila jsem se usmát co nejpřesvědčivěji, jak jen to šlo.

Jeden (s)padlý anděl...1

3. května 2010 v 19:30 | jean-grey |  zapisníček
Letím, a to doslova. Padám směrem k zemi, vlasy mi létají do přímo nebeského obličeje, takže nevidím téměř nic. Čekám na tvrdý dopad, který se pokouším zmírnit svými křídly. Ale co to? Ony nikde, necítím je! Jsou pryč! Znamená to snad, že se nemilosrdně zabiju o tvrdý chodník, který se nebezpečně rychle přibližuje? Je to snad mým osudem?
Ale jaký osud? Jsem přece už 154 let po smrti, tak jaký pak osud? Všechno spojené se mnou, můj pozemský život, to už dávno skončilo, patří to minulosti. Pak mi teda vysvětlete, proč se řítím napospas smrti, a to už podruhé? Jaké vysvětlení tomu patří? Proč jsem tu, mimo své dosavadní posmrtné sídlo?
Tolik otázek, a přitom tak málo odpovědí. Věci tak nesrozumitelné, se mi stali ještě nesrozumitelnějšími než kdykoliv dřív. Tak, jaké srozumitelné vysvětlení by tohle všechno dokázalo vysvětlit? Co by upřesnilo za jakého důvodu teď podruhé zemřu? Že by……

O den dřív
"JAne, tohle už je po 2,co jsi porušila pravidla."
"Já vím, mrzí mě to, už se to nestane." Už po několikáté jsem se omlouvala.
"To říkáš pokaždé, než zase něco vyvedeš."
"Jirko, omlouvám se."
"Tentokrát z toho nevyvázneš bez trestu, nebylo by to vůči ostatním fér." Mračila se na mě blondýna s velkými bílými křídly. "Jsi anděl strážný, ne anděl smrti, nepatří ti právo rozhodovat o tom, zda-li ostatní přežijí, či ne."
"A co jsem měla dělat? Měla jsem se dívat na to, jak umírá a nezasáhnout?!" začala jsem zuřit.
"S kým si sakra myslíš, že mluvíš?!" prudce vstala a do stolu, který zdobil její kancelář práskla pěstí. "Musíš pochopit, že i když jsi Sasukeho anděl strážný a tvou povinností je ho ochraňovat, nemáš žádné, opakuji žádné právo rozhodovat o jeho smrti." Trochu se zklidnila.
"V tom případě nechápu, jaký ta naše takzvaná ochranná křídla mají smysl, když nakonec stejně zemřou dřív, než je zdrávo! Je to můj svěřenec, musím ho chránit!"
"Každý zemře. A myslím, že to je tvůj problém, nedokážeš se smířit s předčasnou smrtí tvé rodiny a následně i té tvé."
"Ne! To nebudu poslouchat!" zacpávala jsem si uši.
"Notak Jane, chovej se jako dospělá!" okřikla mě.
"V tom je ten problém, já nejsem dospělá! Nikdy nebudu! Možná, že kdybych neumřela den před svými narozeninami, byla bych!" oplatila sem stejnou hlasitostí. "Kdyby mě můj, jak sama říkáš, anděl strážný ochaňoval tak, jak měl, nikdy by na mě ten proklatý kus betonu nespadl! Nikdy bych neměla tuhle posmrtnou, nikdy nemizící jizvu!" odhrnula jsem si vlasy z čela (mám ofinu) a ukázala na tu navěky věků nosící jizvu.
"Kolikrát ti mám říkat, že Karin za tvou smrt nemůže?"
"Tady nejde jen o mě, ale o všechny ostatní! Myslíš, že kdyby se dověděli, že máme tu moc je zachránit, jenže to udělat nemůžeme a namísto toho jen přihlížíme k tomu, jak andělé smrt konají svou práci, že by se zachovali jinak než já?"
"Ty asi nechápeš, že když zachráníš člověka, kterému zkrátka vypršel čas, zkrátíš nebo dokonce vezmeš život někomu jinému?"
"Kdyby ta hloupá pravidla neexistovala-"
"Bylo by na Zemi přelidněno."
"Proč já? Nikdy jsem si nepředstavovala, že svůj posmrtný život překonám
jako anděl, dost ubohý anděl." Sklopila jsem hlavu.
"Nikdo si to nevybírá, jde zčistajasna o náhodný výběr."
"Hm.."
"Teď zpátky k tomu trestu. Jelikož je to tvoje druhé dost vážné porušení pravidel, a navíc jsem tě už jednou varovala, jsem nucena tě zbavit andělského řádu a poslat tě na zem jako pěšáka, který mi bude posílat informace z terénu."
"NIKDY!" téměř jsem jí nenechala domluvit svým projeveným nesouhlasem.
"Je to jediná možnost. Je mi to líto."

Nyní
Tak to je ten důvod, proč teď letím vstříc zemi zcela neopeřená a plná otázek. Po rozhovoru s Tsunade mám úplné okno. Netuším, proč jsem najednou v prostředí mezi světem smrtelníků a tím naším, teď už jen jejich.
Poslední myšlenka, před tvrdým dopadem proběhla v mé hlavě a plně připravená znovu umřít jsem zavřela oči a čekala náraz.

"Ááááá!" zakřičela jsem a prudce se posadila.
Nechápala jsem, co se děje. Ještě před chvílí jsem letěla vzduchem a najednou zničehonic ležím, respektive sedím na lavičce v nějakém pro mě cizím prostředí, předpokládám, že na Zemi. Rychle jsem se rozhlédla po okolí. Pomyslela jsem na to, že bych mohla uletět, jenomže jsem jaksi neměla křídla, a bez nich to jaksi nešlo.
"Jsi v pohodě?" ozvalo se za mnou a já sebou škubla. Okamžitě jsem se za tím hlasem otočila a dost mě překvapilo, koho jsem viděla.
"JUstine?" usmála jsem se.
Myslím, že byl celkem zaskočený ani se nedivím.
"My se známe?"
"Jo, teda vlastně ne, teda já tebe jo, ale ty mě ne." Pokoušela jsem se mu to vysvětlit. Tak nemohla jsem mu jen tak na potkání říct, že jsem jeho anděl strážný, kterého prostě vyhodili z nebe, stejně by mi nevěřil a nejspíš by si myslel, že jsem ten největší magor na světě.
"Jasně…" zmateně se usmál a pomalu couval.
"Ne počkej, vlastně mi jen někoho připomínáš, jmenuje se Sasuke." Vymluvila jsem se slabou lží.
"No, já jsem taky Jirka, takže těší mě." Podal mi ruku a dost sexy způsobem se zašklebil.
"Jane." Usmála jsem se a ruku přijala.
"Co tady vlastně děláš?"
"Spadla jsem-" zasekla jsem se, páč mi došlo, že jsem se málem prokecla. Nedůvěřivě si mě prohlížel, takže jsem se zamyslela a z pusy vypustila to první, co mě napadlo. "Spadla jsem a trochu mě rozbolela noha." Dodala jsem a vduchu si nadávala za ubohou výmluvu.
"Tak proto ten křik?" usmál se.
"Jo." Přikývla jsem.
"A ještě to bolí?"
"Trochu."
"Nechceš raději vzít k doktorovi?"
Bože, je tak milý. A když si představím, že někdo takový měl být už dvakrát mrtvý, udělalo se mi zle. Ale v tom mi to došlo. Teď, když jsem tady a ne v nebi, nemá ho kdo chránit, hlídat ho. Není tam nikdo kdo by porušil pravila kvůli jeho záchraně, což znamená, že se jeho smrt blíží.
"Je ti něco?" strachoval se. Měl k tomu důvod, vypadala jsem dost vystrašeně.
"Ne, všechno je v pořádku." Zakroutila jsem hlavou.
"Dobrá. A nechtěla bys zajít na kafe?" nabídl mi.
"V tomhle?" ukázala jsem na své nynější oblečení, které se ani trochu nepodobalo tomu, které v nebi nosíme.
Zatvářil se opravdu dost zmateně. "Vždyť je to úplně normální." Pohlédl na mé uplé džíny a triko.
"No, lépe bych se cítila v nějakých krojích." Usoudila jsem.
Tak jestli doteď koukal zmateně, nevím jak popsat tenhle pohled, který na mě upíral.
"Děláš si srandu, že jo?" rozesmál se.
"Ne, vypadám snad na to?"
"Počkej, to myslíš vážně?" prskal smíchy.
"Jo!" celkem mě štvalo, že se mi podle mě bezdůvodně směje.
"Taková kočka a ona by chodila v krojích?"
"Jaká kočka? Jestli nevidíš, já jsem an- člověk." Opravila jsem se.
"Taky jsem to myslel obrazně."
"Jak můžeš myslet obrazně?"
"Co?"
Došlo mi, že se svět za těch 154 let, co jsem nežila dost změnil. Nespíš mají jiné zvyky a módu než jsme měli my.
"Nic, raději pojďme, jinak zmeškáme honosnou kávu." Rozešla jsem se.
"Honosnou?" zopakoval. "Spadla si snad z Marsu?"
"Ne, ale jsi celkem blízko." Pronesla jsem dost vážně, ale naštěstí to bral jako žert. V podstatě, všechno co jsem řekla, bylo považováno za vtip.
Došli jsme až do kavárny, sedli si ke stolu, objednali si a čekali. Po chvíli nám obsluha přinesla dvě kávy, přesně jak jsme chtěli.
"Podívej na toho muže." Ukázala jsem na chlápka přicházejícího s nějakou ženou, nejspíš manželkou k vedlejšího stolu.
"Co je s ním?"
"Je pěkně nezdvořilý"
"Proč?"
"Sedl si dřív než ta žena. Gentlemani vždy počkají, až se jejich společnice usadí a až poté je napodobí." Vysvětlila jsem mu svou myšlenku.
"Už ti někdo řekl, že jsi praštěná?" kroutil nevěřícně hlavou.
"Jak to víš?" vyjekla jsem. "To, že na mě spadla hrouda betonu ví jen Tsunade a pár jiných." Dodala jsem.
"Nemyslel jsem to doslova." Znovu se rozesmál.
"Aha, rozumím ti, myslel jsi to obrazně, že?"
"Přesně tak." Usmál se. "Hele, ty nejsi odsud, že ne?"
"Ne."
"A odkud teda?" zajímalo ho.
"No.." odmlčela jsem se. "z daleka."
Vypadlo ze mě. "Ty jsi odsud?" dodala jsem.
"Jo." Odvětil mi s pobaveným úsměvem na tváři.
Byl opravdu krásný. Jako jeho anděl jsem si nikdy nevšimla, že má tak krásně černé oči. Neměla jsem ani ponětí, že se v nich jednou budu naprosto utápět.
"Ty máš dívku?" chytla jsem za pusu, což ho rozesmálo.
"Ne. Ty jo?"
"Už asi 154 le…dní ne." Zrudla jsem.
"Počítáš dny od rozchodu s tvým klukem?"
"Ne, teda jo. Jo, počítám." Usmála jsem se.
Už zase se začal hrozně smát, a tím rozesmál i mě. Vůbec jsem nevěděla, čemu se vlastně směju, ale bylo to tak silné, že jsem nemohla přestat.
"Je s tebou sranda." Poplácal mě po rameni.
Nejprve jsem se nechápavě podívala na něj a pak na své rameno, které nasálo jeho překrásnou vůni.
Asi mu došlo, že to jeho gesto nechápu, protože mi to začal vysvětlovat. "Ty budeš asi z hodně daleka." Smál se.
"Proč tak smýšlíš?"
"Právě proto, jak mluvíš, jak se chováš."
"Co je na tom špatného?" nechápala jsem.
"Nic, až na to, že se to do zdejší doby vůbec nehodí. Nevím jak u vás, ale tady už nikdo neříká slova jako: smýšlet, honosná a další."
"Jakto?"
"Jsou stará."
"Ale nejsou!" nafoukla jsem tváře. "Není na vychovanost a tradice!"
"V tvém případě asi ne." Znovu se začal chlámat smíchy.
V té kavárně jsem s ním strávila pěknou dobu, ale aspoň jsem se trochu přiučila zdejším tradicím a zvykům. Za celý ten čas, co jsem byla s ním jsem se cítila tak povzněšeně a volně, srdce mi tlouklo a dech zatajoval. Ani na okamžik jsem nepomyslela na něco jako jeho smrt, která už jistě brzy přijde. Nicméně jsem se rozhodla ho ochránit.

"Kolik ti vlastně je?" ptal se mě cestou domů.
"17. A tobě?"
"20." Znovu mi věnoval jeden z jeho neodolatelných úsměvů. "A kdy ti bude 18, teda jestli se můžu zeptat."
"Zítra." Po vyslovení a následném zpracování tohoto slova jsem se zastavila. Vždyť mě zítra bude 18. Konečně budu po 154 letech dospělá.
"Tak všechno nejlepší." Potřásl mi rukou.
"Děkuju."
"Kde bydlíš? Doprovodím tě."
Další zásek. Nemám kde spát! To asi bude trochu problém. Možná by jsem mohla přespat u Sasukeho. I když, nevím, jestli by proti tomu něco neměl.
"Vlastně, nemám domov." Sklopila jsem hlavu.
"Ale každý má domov."
"Já už ne." Zakroutila jsem hlavou a po tváři mi stekla jedna slza.
Chvíli nad něčím přemýšlel, ale pak se ohromně zazubil a celý rozzářil.
"Tak jestli chceš, dnes můžeš zůstat u mě."
"Opravdu?" zajásala jsem.
"To si piš." Přikývl.
"Děkuju!" na nic jsem nečekala a vrhla jsem se mu kolem krku.
"Prr kotě." Ušklíbl se.
"Prr? Zas nějaký obrazný výraz?"
"Dá se to tak říct." Chytil mě kolem ramen a šli rovnou k jeho domu.

Koně snů

2. května 2010 v 16:57 | jean-grey |  zapisníček
Venkov poklidné místo ale né na dlouho.Na venkov Stříbřité sny přijela partička lidi a jako bonus nafoukaná hvězdička. Když přišli ke stájím každej měl možnost si vybrat koně takže Jane si vybrala koně jménem Lady Anne kterej byl plemene:Palomina Jirka si vybral koně jménem Came kterej byl plemena plnokrevník,Eli si vybrala koně:Sasuke s plemene:Palomina a nafoukaná hvězdička si taky vybral koně s jménem Blesk kterej byl plemene plnokrevník. Vyvedli své koně hupli na ně a vyjeli se projít do lesa kam jen mohli hlavně aby si to užili, když už byl večer byli na cestě zpátky k statku vrátili koně do stájích a šli taky spát. Druhý den ráno vstali otevřeli stáje a dali jídlo svým koním učesali je prostě obstarali jak museli zavřeli stáje svých koní a šli se nasnídat,odpoledne po snídani a obědě si opět vyjeli na výjížďku taky si na výjížďku vyjeli po dvou nebo po třech jak jenom chtěli prostě si to na tom venkově úžívali i když tam s nima byla jedná nafoukaná hvězda neboli hvězdička taky se tam chovala byla strašně moc nafoukaná to ostatní byli milý a ne nafoukaný jako nějaká známa hvězda, která nebyla zvyklá na venkov ale na podium,holiwood a tak pořád otravoval já chci pryč rozumíte pryč vy to asi nechápete chci zpátky mezi fanoušky mezi podium mezi mikrofon a takhle to bylo pořád do kola a Jane už toho měla plný zuby a říká mu,, Tak dost hale tady je krásně a já a Jirka a Eli si to necháme tebou zkasit hale řekni Jirkovi nebo elize až se uklidníš jo až tě to přestane bavit, a až si to tady začneš užívat já mezi tim budu pryč'' A nafoukaná hvězda povídá,,Tak jo ale jestli se nikdy dočkáš''. A tak od tý doby je Jane pryč mimo venkov a volá Jirkovy nebo Elče jestli se už nafoukaná hvězda uklidnila a užívási to tam a pokaždý Jirka i Elča jí odpoví do mobilu,,Ne ještě ne a je to k nevydržení'' a takhle to probíhá každý den když Jane zavolá Jirkovy a zeptá se ho,,Ahoj tak co už se nafoukaná hvězdička uklidnila a užívá se to tu taky jako my???'' A Jirka jí odpověděl,, Jo už je klid můžeš se prosim tě už vrátit chybíš nám tady'' A Jane řekla,,Tak jo sbalim se a vrátim se'' Tak se vrátila na venkov zpátky aby se přesvědčila jestli Jirka měl pravdu a nafoukaná hvězdička si to tam už taky úžívá a neni nafoukaná a Jirka měl pravdu je to úplně někdo jinej než dřív. A tak si to na tom venkově užívájí višchni i hvězda.Dokonce i Elča a hvězda byli spolu  a tak všichni byli štastný že se mají a že si to užívají dokonce je na čase odhalit kdo je pod jménem hvězda hvězdička no je tam kluk zpěvák: Justin Bieber i ten dokonce byl štastný protože hodněkrát byli sami on i Elča.
                Tak konečně je tu Happy End